S ředitelkou odboru prevence kriminality MV hovořila redaktorka Barbora Tachecí o závěrech výzkumu, který u absolventů školských výchovných zařízení provedla ministerstva školství a vnitra. (Celý rozhovor "Jitka Gjuričová: Děti dnes na dno padají snáz" je k dispozici na stránkách aktuálně.cz - pozn. red) Tedy ne jenom VNITRO, ale především se na práci zúčastnili vybraní zástupci školských výchovných zařízení. Opět se v rozhovoru přetřásal fakt,že 56 procent dětí z těchto školských výchovných zařízení stejně po propuštění spáchá trestný čin a dříve či později skončí ve vězení.

Na první pohled jde o jasnou informaci a pouze my, kteří jsme výzkum prováděli a výsledky zpracovávali, žasneme, jak se dá skutečnost dezinterpretovat. I když nutno přiznat, že paní ředitelka práci ústavů do jisté míry obhajuje, což je na rozdíl od tehdejšího ministra Langera, který skutečně střílel od boku a tudíž bez míření (… to se budeme muset na práci těch ústavů podívat, protože jejich práce nemůže být dostatečně kvalitní… - parafráze téměř ale doslovná i po těch dvou letech). Nikde tehdy nezaznělo, jak se k číslu 51, resp. 56 procent dospělo, a tudíž jak si je lze interpretovat.

Z tehdejších informací v médiích na základě nekompetentního ministrova vyjádření vyplynulo, že za to mohou především školská výchovná zařízení, která se o své ovečky prostě nedokážou postarat a připravit je na život. A zde je ten, přes některé oprávněné kritiky vůči těmto zařízením, kardinální omyl a z něho pramenící dezinformace. Věc je poněkud složitější.

Je třeba, abychom věděli, že z celkového počtu 56 procent se trestné činnosti v prvním roce po propuštění ze zařízení dopustilo pouze 11 procent jedinců a ti ostatní až po roce a déle. Řečí čísel tedy 45 procent jedinců čekalo jeden rok a déle, že naleznou podporu v prostředí, do něhož přicházejí, a žili z toho, co je výchovná zařízení naučila.

Zde se naskýtá několik otázek: Kdo má připravit prostředí pro život těchto „dospělých dětí“, které byť plnoleté jsou sociálně a i mnohdy mentálně na úrovni desetiletého dítěte? Proč těmto potřebným nikdo nepodá ruku a nepomáhá jim v integraci po opuštění školského výchovného zařízení, které k nim přestává být po dosažení plnoletosti kompetentní? Kde jsou sociální pracovníci, kurátoři? Jak je možné, že v podstatě neexistuje systém chráněného sociálního bydlení, což je na západ od našich hranic samozřejmost? Kde jsou v sociální síti záchytné body pro absolventy našich zařízení, kteří se především kvůli své mentální úrovni i duševnímu zdraví nejsou schopni samostatně uchytit? Co dělá MPSV a orgány sociální péče? Jak je možné, že sociálních pracovníků pro nezodpovědnost jejich zřizovatelů ubylo tolik, že se nestíhají nad osudy jednotlivců ani zamýšlet, natož hledat správná řešení a ve svých rozhodnutích pro nezvladatelné množství případů tak často chybují?

Pro objektivní informaci stručně ze závěrů výzkumu:

1. V institucionální péči v Česku je umístěn vysoký počet dětí.
2. V ústavech nalezneme spoustu nesprávně umístěných dětí jen z ekonomických důvodů.
3. Velké množství dětí je umístěno v institucionální péči dlouhodobě, často až do dospělosti, protože se nemají kam vrátit (rodina dysfunkční, obec je odmítá, sociální práce není dostatečně intruzivní).
4. Neexistuje u nás státem garantovaný systém následné péče zajišťující po opuštění ústavu důstojné podmínky pro socializaci.
5. Soudům nepřiměřeně dlouho trvá přeměňování ústavní výchovy v ochrannou a naopak, což často blokuje práci výchovných zařízení. Soudy často nepřesně rozhodují o udělení výchovných opatření, kvůli čemuž nemohou výchovná zařízení smysluplně od sebe oddělovat děti podle společenské narušenosti.
6. O dětech rozhodují soudy formálně, často s malou znalostí věci a s nedostatečnou znalostí dětské psychiky, leckdy dětem svými rozhodnutími nepomohou.
7. Umístění dětí ve výchovných zařízeních znamenalo v mnoha případech pouze přerušení sociálně patologického vývoje, který po ukončení péče bez další návaznosti sociální práce opět nastartoval.

Smysluplná cesta je pouze jedna, a to společné uchopení problému všemi zúčastněnými resorty: školství, práce a sociálních věcí, vnitra, zdravotnictví a spravedlnosti.

A také proto jsem rád, že v Praze bude v nejbližších dnech schválen komplexní systém péče o ohrožené děti, zahrnující všechny důležité subjekty od rané péče, přes sanaci rodiny až po výstup ze zařízení do života. Koncepce má v sobě zakomponovanou i lékařskou péči. Věřím, že by Praha mohla jako první ukázat, jak je třeba se k problému stavět a po vyzkoušení předat své zkušenosti i jiným krajům.

PaedDr. Jiří Pilař, poradce primátora hl.m. Prahy