Ústavní výchova patří mezi velmi diskutovaná témata, zejména co se týče jejího negativního dopadu na vývoj dětí a mladistvých. V této práci se budu věnovat zejména dětským domovům (dále DD), jedné z forem zařízení pro výkon ústavní výchovy. Často slýcháváme a čítáváme, že  DD mají ty a ty charakteristiky, stejně tak jako děti v nich vyrůstající či mladí lidé, kteří v nich vyrůstali.   Většinou se jedná o charakteristiky negativní, které se, bohužel, ne vždy opírají o fakta. Cílem tohoto příspěvku je analýza argumentů a opěrných pilířů zmíněných charakteristik.
První kapitola se zabývá osobností dětí v dětských domovech z pohledu dvou nejznámějších prací – longitudinálního výzkumu prof. Matějčka a kol. a analýzy Hodnocení systému péče o ohrožené děti. Druhá kapitola představuje malou sondu do způsobů nakládání s čísly a fakty ve vybraných tématech ÚV.

1. Osobnost dětí v dětských domovech – vybrané výzkumy
Jak je  naznačeno v úvodu, pojem„ústavní výchova“ (pod kterou dětské domovy patří) je většinou spojen s negativní konotací a  pojmy „kriminalita“ apod. - hovoří se o výzkumně prokázaných  negativních následcích ústavní výchovy. 
O jaké výzkumy se tvrzení tohoto charakteru opírají? Mezi nejčastěji citované argumenty patří longitudinální studie prof. Matějčka a kol. a analýza Hodnocení systému péče o ohrožené děti realizovaná MVČR ve spolupráci s dalšími, zejména MŠMT.

1.1 Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace (Zdeněk Matějček, Věduna Bubleová, Jiří Kovařík)
Jedná se o výzkumný projekt, o kterém podali  autoři zprávu v letech 1995-1996 v časopise Československá psychologie s názvem „Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace“. Zpráva je rozdělena do tří částí. Dětem z dětských domovů se věnuje první  z nich: „Děti z dětských domovů ve svých čtyřiceti letech“ (1995). Veškerý text až po kapitolu Porovnání s ostatními sledovanými skupinami  pochází z tohoto zdroje.

Cíle projektu
Obecným cílem projektu bylo přispět k poznání psychické deprivace a subdeprivace v dětství a jejím následkům, specifickým cílem hlubší poznání životní situace a vývoje osobnosti dospělých lid, kteří vyrůstali v deprivačním prostředí.

Soubory sledovaných osob
1) Skupina 56 dětí, které vyrůstaly v dětských domovech až do konce povinné školní docházky a kterým na konci projektu bylo 40 let (DD).
Dlouhodobé deprivační zkušenosti, žádná cílená pomocná opatření, jen „život“ a vnitřní síly jedince.
2) Skupina 116 osob, které byly v dětství vychovávány v SOS dětských vesničkách a které byly na konci projektu v mladším věku dospělém (SOS).
Různě dlouhé deprivační zkušenosti v dětství- dále rodinná výchova ve specifických podmínkách Dětské vesničky, určitá ochranná opatření při osamostatnění.
3) Skupina 93 osob vychovávaných individuálně v pěstounských rodinách, které byly na konci projektu v mladším věku dospělém (PP).
Deprivační zkušenosti v dětství (v menší míře než u dětí SOS)- dále výchova ve standardním modelu rodiny, běžná rodinná ochranná opatření při osamostatnění.
4) Skupina 220 dětí narozených z prokazatelně nechtěného těhotenství, na konci projektu ve věku 30 let (ND).
Předpokládané vlivy subdeprivační ve vlastní rodině, v níž trvale žijí.
5) Skupina 220 dětí narozených z přijímaného těhotenství (K).
Bez předpokládaných deprivačních a subdeprivačních vlivů. Děti trvale žijí ve vlastní rodině.
V dalším textu se budu  věnovat pouze skupině první.

Skupina dětí z dětských domovů
Soubor byl sestaven v roce 1965 a tvořilo jej 60 dětí (30 chlapců a 30 dívek), které nejpozději od svých tří let až do ukončení povinné školní docházky vyrůstaly v kojeneckých ústavech, dětských domovech či zvláštních školách internátních. Ve starším školním věku byly při 14tidenním až 3týdennním diagnostickém pobytu na dětské klinice somaticky, psychologicky a sociálně vyšetřeny rozsáhlým souborem metod a průběžně byly sledovány v několika etapách.
V letech 1992-1994 výzkum pokračoval s 56 lidmi (28 žen a 28 mužů). Průměrný věk byl 37,4 roků v rozpětí od 34 do 41 let. Data byla získávána pomocí dotazníků a u 14ti osob také pohovorem.
Haberlová a Bubleová (1992) podrobně rozepisují charakteristiky souboru s ohledem na RA o OA, uvádím pouze některé (více viz cit. d.):
- Sociálně patologické jevy rodičů – u většiny sledovaných osob (72%) můžeme pozorovat výraznou genetickou zátěž (47% alkoholismus, 33% trestná činnost, 33% snížený intelekt)
- Věk umístění do ústavu - většina dětí (62%)  byla do ústavu přijata ihned po narození nebo do 1. roku věku
- Věk při odchodu z dětského domova – téměř všechny děti opustily DD v 15 letech, pouze 3 v něm zůstaly do 18 let

Čtyři podskupiny souboru
Na základě výsledků výzkumu rozdělili autoři sledovaný soubor do 4 podskupin:
1) Děti z dětských domovů, žijící nyní v dospělosti v ÚSP (5 osob)
Tato podskupina se z celého souboru vydělila jako podskupina s těžším mentálním postižením (která byla zjištěna již na počátku školní docházky a potvrzena během pobytu na dětské klinice v roce 1966). Ač všichni absolvovali nejméně 4-5 tříd zvláštní školy a měli by tedy dosáhnout určité společenské samostatnosti, byli v ústavu zcela závislí. Posudek z ÚSP nebyl ani v jednom případě příznivý v oblastech pracovní angažovanosti a společenské aktivity, upozorňoval na jejich sobectví, neschopnost spolupráce, konfliktnost, náladovost, samotářství. Podle autorů se jedná o pokračování vývoje osobnosti „útlumového typu“.
Nepříznivý vývoj je podle autorů důsledek kombinace primárního mentálního postižení a sekundárního přidružení psychické deprivace. Výchozí stav byl příznivější než nyní kolem 40. roku věku, docházelo tedy postupně k deterioraci intelektové i sociální, která zřejmě nadále pokračuje.
2) Osoby nespolupracující (6 osob)
Tato podskupina nereagovala na žádosti o vyplnění dotazníků, data byla tedy získána od sociálních odborů. Jde většinou o sociálně izolované jedince, kteří mají se zařazením do společnosti závažné problémy, v partnerských i manželských vztazích většinou selhávají. Jsou nestálí (časté stěhování), mají konflikty se zákonem.
Neochotu spolupracovat autoři vysvětlují neschopností sociální komunikace při vážně narušeném vývoji jejich identity.
3) Osoby částečně spolupracující (8 osob)
Tyto osoby vyplnily kontaktní dotazník, ale další spolupráci odmítly. V této podskupině je nápadný nízký stupeň dosaženého vzdělání (většinou zvláštní školy), časté střídání zaměstnání a bydliště a neschopnost vychovávat své děti. Osoby z této podskupiny mají potíže se zákonem (výtržnictví, drobné krádeže), projevují hlubokou nechuť ke kontaktu s vnějším sociálním světem (sociální pracovnice, dotazníky).
4) Osoby plně spolupracující (37 osob)
Charakteristikou této podskupiny je dostatečná míra sociální přizpůsobivosti, otevřenosti i kompetence a vyšší vzdělání (které je ale hluboko pod obecnou normou- 51% vyučení, 2 ženy maturita, 24% nedokončené základní vzdělání, 14% zvláštní škola). 73% osob je zaměstnaných, 16% nezaměstnaných, 12 osob bylo trestaných. 26 osob žije v manželství nebo trvalém partnerském svazku, děti jsou pro ně „smyslem života“. Těchto 26 osob představuje 46% celkového souboru 56ti a podle autorů je lze s jistou rezervou považovat za ty, kteří deprivační situací prošli víceméně nedotčeny.  [Jedná se o velmi zajímavé zjištění, vezmeme-li v úvahu systém ústavní výchovy v době, kdy byla skupina „DD“ v dětských  domovech.]
Manželství a rodina jsou podle autorů v mladším věku dospělém zřejmě konsolidačními činiteli, protože 11 osob, které v manželství nebo trvalém partnerském svazku nežijí, vykazuje méně příznivé charakteristiky (častější protialkoholní léčení, bydlení v podnájmu nebo ubytovnách). I tuto skupinu považují autoři za pokračovatele typu „dobře přizpůsobeného“, kteří ale v prostředí mimo ústav selhávají (neschopnost citové odezvy, obtížné navazování a udržování vztahů). Do této kategorie patří spíše muži než ženy.

Porovnání s ostatními sledovanými skupinami
Porovnání jednotlivých skupin výzkumného projektu nabízí třetí část zprávy s názvem „Děti narozené z nechtěného těhotenství, děti z dětských domovů a děti z náhradní rodinné péče v dlouhodobém sledování“ (Matějček, 1996). Zaměřuji se na rozdíl skupiny dětí z dětských domovů od  ostatních.
Rodinný stav - nejnápadněji se chovají muži z DD a ND. Muži z DD ve vysokém procentu zůstávají svobodni ještě ve čtvrté dekádě života, nejčastěji se rozvedli a rozvedení zůstávají (u mužů z ND naopak). Ženy z DD zůstávají svobodné výjimečně.
Děti - ženy z DD mají nejvíce dětí.
Vzdělání - osoby z DD mají oproti ostatním skupinám nejnižší vzdělání.
Tělesné a duševní zdraví - osoby z DD se nejméně často cítí v dobré zdravotní kondici.
Mladistvé lásky - neschopnost se uspokojivě zamilovat či neúnosné problémy v této oblasti jsou považovány za typické pozdní následky psychické deprivace či subdeprivace v dětství. Zamilování ve věku do 20 let uvádí muži z DD v porovnání s ostatními skupinami v nejméně (ženy z DD nejvíce), povrchní nebo žádné zamilování naopak nejvíce (stejně tak ženy z DD).
Životní spokojenost - muži z DD uvádějí nejnižší spokojenost se životem, ženy z DD se od ostatních skupin významně neodlišují.
Kontakt s psychiatrií - u chlapců z DD a náhradní rodinné péče je nejvyšší procento kontaktů s psychiatrií. Chlapci z DD byli také nejčastěji jednou přijati na psychiatrické oddělení.
Tresty v dětství - zvláště neúměrné tělesné tresty, které si dospělé osoby ještě pamatují, jsou považovány za přitěžující okolnost ve vývoji osobnosti. Dětem z DD zůstává vzpomínka na přísné tresty významně častěji.
Interrupce- její výskyt lze pokládat za jeden z ukazatelů zkušenosti a odpovědnosti v sexuálních vztazích, a tedy i ukazatelem zralosti osobnosti. Ženy z DD podstoupily interrupci zřejmě nejčastěji, a to i opakovaně a relativně nejčasněji (ve věku mladistvém).
Skór psychosociální adaptace (SPSA) - osoby z DD mají podstatně nižší SPSA.

Trestná činnost 
Plná třetina osob z DD (20 osob, tj. 36 %) se v pozdějším věku dopustila trestných činů, což je nejvyšší procento ze všech sledovaných skupin. Častější jsou také nepodmíněné tresty (60 % z celkového počtu trestů). Kriminální kariéru však začínají relativně později, než jedinci z ostatních souborů (Matějček, Bubleová, Kovařík, 1995).
Kovařík a kol. (2001) uvádí údaje z roku 2000. K 31.12.2000 bylo v Rejstříku trestů ČR zachyceno 16 % osob DD, tj. 36% skupiny (tj. stejné procento jako uvádí Matějček, Bubleová a Kovařík, 1995). U osob z DD je častější nepodmíněné odsouzení, delší je průměrná délka těchto trestů a znatelně vyšší procento osob mělo pět a více trestů). Ve věku spáchání prvního souzeného činu se skupiny nijak závažně neliší, avšak do věku 20 let spáchalo trestný čin 75 % osob DD, zatímco ve skupinách SOS a ND je to přibližně 50 %. Do věku 30 let spáchalo trestný čin 12 % osob DD,  a cca 40 % osob SOS a PP. Mladiství z DD tedy začínají s trestnou činností podstatně dříve (což je v rozporu s tvrzením Matějčka, Bubleové a Kovaříka, 1995 [ Rozpor v  tvrzení o začátku konání trestné činnosti je zajímavý, protože se jedná o velmi relevantní údaj. ]) a dříve s ní také končí. Kritickým obdobím pro nastoupení delikventní kariéry je zřejmě odchod z ústavního prostředí (relativně chráněného) do prostředí nechráněného (56 % osob DD bylo poprvé trestně stíháno ve věku 18,19 let- osob SOS a ND bylo nejvíce osob stíháno ve věku 19, 20 let). Kovařík a kol. (2001) dále uvádí, že u skupiny DD je nejvyšší podíl žen na trestné činnosti. V této skupině je také poměrně nízký počet trestaných za násilné trestné činy a vyšší počet za nenásilné trestné činy či za přečiny (zřejmě opakované krádeže a podvody). 

Shrnutí,  závěry a úvahy
Matějček, Bubleová a Kovařík (1996) shrnují, že děti dlouhodobě vychovávané v ústavních zařízeních vykazují v pozdějším věku poměrně nejvíce odchylek od běžné normy, pokud jde o vývoj osobnosti a společenské uplatnění. Tento závěr platí, i když vezmeme v úvahu nižší intelektovou kapacitu těchto dětí. Podle Kovaříka a kol. (2001) se tyto závěry dají vysvětlit faktem, že skupiny PP a SOS byly po určité době strávené v „deprivačním prostředí“ vystaveny vlivu pěstounského rodinného prostředí, což je možné do jisté míry pokládat za opatření „pomocné“ či dokonce terapeutické.
Výrazně nepříznivé výsledky přináší kombinace psychické deprivace v ústavním prostředí s jinými „přitěžujícími“ činiteli, tj. především s mentální retardací (Matějček, Bubleová,  Kovařík, 1995).
Matějček, Bubleová a Kovařík (1995) však dodávají, že i při celkově nepříznivých charakteristikách souboru DD je možné zachytit jedince (převážně ženy), kteří mají dobré společenské uplatnění. Tvoří podskupinu, která by mohla být dále zkoumána s ohledem na resilienci. 
Zřetelná je mužsko-ženská diferenciace, a to v neprospěch mužů. Ve sledovaném souboru byli muži vzhledem k věku nápadně často svobodní, nejčastěji jsou však rozvedeni po neúspěšném manželství. Uvádějí potíže v mileneckých vztazích již od věku mladistvého, ve shrnujícím skóru psychosociální adaptace dosáhli výrazně nižších výsledků než ženy. Autoři se proto domnívají, že nepřítomnost intimity rodinného života a „mateřské“ péče specifickypostihuje více chlapce než dívky a že díky převaze žen v personálu dětských domovů nacházely dívky v dětských domovech více přijatelných ženských vzorů (Matějček, Bubleová,  Kovařík, 1995). Matějček (1996) dodává, že muži z DD mohli ve vychovatelkách sotva najít ženu, která by je měla ráda vskutku „mateřsky“ a bezvýhradně. Muži z DD jsou tedy zřejmě častěji neschopni citové odezvy, proto zůstávají více svobodni, více se rozvádějí apod.
Ženy z DD zřejmě zpočátku v milostných vztazích tápou a chopí se každé příležitosti (viz nejvyšší procento potratů), ale nejsou ochuzeny o ženské chování. Projevují především určitou poddajnost, přitahují proto muže, kteří nachází uspokojení v dominantním postavení vůči ženě, dětem a rodině (Matějček, 1996). 
Matějček (1996) dále uvažuje nad vysokou kriminalitou mužů z DD a SOS. Usuzuje na spojitost s nedostatkem otcovské autority a vzoru mužského sebeovládání, statečnost apod.

Komentář
Tento výzkum začal v 60. letech vytvořením souboru sledovaných dětí. Systém ústavní výchovy v 60. a 70. letech je však se systémem dnešním nesrovnatelný (viz např. charakteristiky výzkumného souboru podle Haberlové a Bubleové, 1992). Matějček, Bubleová a Kovařík (1995) uvádějí, že tehdejší systém byl diferencován podle věku, takže děti musely v průběhu dětství několikrát měnit celé prostředí. Výchovné skupiny byly děleny rovněž podle věku a vychovatelé se střídali podle pracovních hodin. Charakteristické byly velké ložnice, jídelny, herny  a pevně organizovaný denní program. Po ukončení povinné školní docházky odcházelo dítě do internátu a odtud „do života“. Dnešní systém však vypadá v mnoha ohledech jinak. Proto nelze podle mého názoru výsledky zmíněného výzkumu jednoduše generalizovat i na děti v dnešních dětských domovech.
Za zmínku stojí také fakt, že i když závěrem je, že děti dlouhodobě vychovávané v ústavních zařízeních vykazují v pozdějším věku poměrně nejvíce odchylek od běžné normy, uvádějí autoři u skupiny osob plně spolupracujících, že  těchto 26 osob (46% celkového souboru 56ti) lze s jistou rezervou považovat za ty, kteří deprivační situací prošli víceméně nedotčeny.
V neposlední řadě je třeba uvést změny v charakteru výzkumu, které jsou v otázce nakládání s výsledky výzkumu velmi relevantní. Haberlová a Bubleová (1992) uvádějí, že hlavním cílem výzkumu bylo „sledovat stav a vývoj maturace, úroveň socializace dětí, objektivizovat příčiny a mechanismy poruch socializace dětí, identifikovat klinické obrazy deprivace, charakterizovat sociální poměry na základě jejich rodinné a osobní anamnézy a získat dostatek důkazů o nepříznivém vlivu trvalé či dlouhodobé ústavní výchovy (s.23)“. Původní záměr, průběh a exaktnost výzkumu však byly narušeny:
- odmítavým postojem státních orgánů (nechtěli připustit nedostatky péče o opuštěné děti)
- personálními změnami v obsazení výzkumného týmu (členové se vraceli spíše nahodile, s velkými časovými odstupy)
- dílčími, jednostrannými studiemi a hodnoceními, která nebyla komplexně zpracována
- stále se měnícím trvalým pobytem osob souboru, který se někdy nepodařilo vůbec nalézt
Autorky shrnují: „Nepodařilo se tedy zajistit původní záměr longitudinálního výzkumu v pravém smyslu, protože nebyl vypracován výchozí projekt, neustále se měnila velikost souboru, se kterým se pracovalo, bylo použito celé řady rozličných metod a technik výzkumu a nebyla zaručena standardnost výběru dat, jejich zpracování a interpretace. Přes všechna tato úskalí a omezení se podařilo tento zcela ojedinělý soubor udržet (s.23)“.

1.2 Hodnocení systému péče o ohrožené děti (MVČR, MŠMT)
V říjnu roku 2007 byly zveřejněny výsledky dlouhodobé analýzy osudů dětí, které v roce 1995 – 2004 opustily institucionální péči. Analýza je zveřejněna na webových stránkách MVČR. [Vyhledáno 20.10.2008 na http://web.mvcr.cz/archiv2008/dokument/2007/prevence/mladez1016.html] Zaměřuji se pouze na část o trestné činnosti mladých lidí, kteří opustili ÚV (analýza obsahuje také výstupy o systému jako takovém).
„Materiál byl zpracován v gesci ministra vnitra a předsedy Republikového výboru pro prevenci kriminality. Na jeho zpracování se podíleli zástupci Ministerstva vnitra, spravedlnosti, práce a sociálních věcí a zdravotnictví, zejména pak Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy“ (Předkládací zpráva, s. 1).

Cíl
„Cílem analýzy bylo získat reálnou představu o tom, jakým způsobem funguje systém péče o děti ohrožené sociálně patologickými jevy a o děti, které již mají zkušenost s pácháním trestné činnosti. Pozornost byla věnována vývoji sociálně patologických jevů a kriminální minulosti dětí, otázce včasné intervence a následné péče, ukládání ústavní a ochranné výchovy, problematice útěků z institucionální péče a spolupráci institucí, do jejichž působnosti péče o ohrožené a delikventní děti spadá. Zvýšená pozornost byla věnována kriminální kariéře dětí po opuštění institucionální péče. Na osudech těchto dětí lze nejzřetelněji dokumentovat fungování systému péče o ohrožené děti“ (Předkládací zpráva, s. 1-2).

Soubor
Byla zpracována data dětí, které opustily zařízení v působnosti Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy během let 1995 - 2004. Celkově se jednalo o 17 454 dětí, ke kterým bylo přiřazeno 13 údajů.
Prostředí, ze kterého pocházejí děti které byly ve zkoumaném období umístěny v institucionální péči
Výzkumem této problematiky se zabýval Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Dospěl k následujícím závěrům:
• Nezletilí klienti ze souboru dětí s nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovou již v předškolním věku žili téměř ze 40% v neúplné rodině.
• O většinu sledovaných  jedinců se starala sama matka, otec bývá mnohdy pouze formálním vychovatelem.
• Rodiny klientů jsou kurátory pro mládež hodnoceny dosti kriticky, a to z hlediska výchovného. Toto výchovné klima se v průběhu života dítěte zhoršuje - v době výzkumu jen 6 % z nich žilo v kvalitním výchovném prostředí.
• Rodiče klientů jsou z hlediska vzdělanostní úrovně výrazně pod standardem populace. Vzdělanostní úrovni odpovídá i profesní zařazení. Vztah rodičů k práci je hodnocen v lepším případě jako průměrný, přičemž hůře jsou hodnoceni rómští rodiče.
• Nejpatologičtějším projevem rodičovského selhání je týrání dětí. Odehrálo se téměř v pětině rodin zkoumaných klientů. Nejčastější obětí byl sám klient, někdy rovněž jeho sourozenec nebo matka. Týrání mělo nejčastěji podobu nepřiměřeného fyzického trestání nebo   psychického deptání klienta, někdy kombinaci obou.

Počet dětí v institucionální péči
Od roku 1999 trvale zvyšuje, stejně jako se zvyšuje počet zařízení pro výkon ústavní výchovy:
- v roce 1999 bylo v České republice umístěno v 185 zařízeních 6901 dětí
- v roce 2005 to bylo 7300 dětí
- v roce 2007 již je ve 225 zařízeních umístěno 7600 dětí
- Počet umístěných v přepočtu na 100 000 obyvatel činí 80 dětí. Pro srovnání lze např. uvést, že ve SRN je to jen 32 dětí a tento počet rok od roku zvolna klesá.

Trestná činnost dětí, které opustily institucionální péči
Během let 1995 - 2004 opustilo institucionální péči celkem 17 454 dětí. Celkově se trestné činnosti dopustilo 9751 dětí (tj. 56 %).
Z celkového počtu dětí se před a během pobytu v institucionální péči dopustilo trestné činnosti pouze 3209 dětí, tj. 18 %, tzn. že (žádné) trestné činnosti se před a během pobytu  nedopustilo 14 245 dětí, tj. 82 %.
Trestné činnosti až po odchodu z institucionální péče se dopustilo 8866 dětí, tj. 51 % z celkového počtu, z nich do roka po odchodu spáchalo trestný čin 1681 dětí, tj. asi 10 % z celkového počtu.

Odchod do následné péče
Z celkového počtu 17 454 dětí po skončení institucionální péče:
- 202 dětí odešlo do azylových zařízení a z nich se trestné činnosti dopustilo 24 dětí,
- 352 dětí bylo vzato do vazby nebo nastoupilo výkon trestu odnětí svobody,
- 28 dětí odešlo do psychiatrické léčebny,
- 12 308 dětí odešlo do původní rodiny,
1. z těchto dětí spáchalo trestný čin 7574,
2. 5036 dětí se dopustilo trestné činnosti až po opuštění institucionální péče,
3. a z nich 4755 až po roce a později.
- 1268 dětí odešlo do Domu na půl cesty,
• z těchto dětí se 492 dopustilo trestné činnosti ,
• z toho 373 dětí začalo páchat trestnou činnost až po skončení ústavní péče,
• z toho počtu 18 dětí spáchalo trestný čin do roka po skončení ústavní péče  a 474 až po roce.
Z dětí, které odešly do Domů na půl cesty nebo do zařízení služeb sociálních prevence (1268 + 202= 1470) se dopustilo trestné činnosti do jednoho roku 32 dětí, tj. 4 %.
Po jednom roce po opuštění institucionální péče 322 dětí, tj. 40 %.
Z dětí odešlých do původní rodiny (12 308) se dopustilo trestné činnosti do jednoho roku 1328 dětí, tj. 11 % a po roce 6900, tj. 56 %.

Výsledky v závislosti na typu zařízení
Údaje pro jednotlivé typy zařízení ústavní výchovy uvádí výzkum v Příloze 1 (je zajímavé, že takto relevantní údaj není součástí hlavního textu) .  Čísla pro dětské domovy jsou následující:
Během let 1995 – 2004 opustilo dětské domovy 7 532 dětí:
- 2 328 (31 %) spáchalo trestnou činnost
o z dětí, které se trestné činnosti dopustily:
- 432 dětí (18,5 %) se dopustilo trestné činnosti před a během institucionální péče,
- 1 866 dětí (87,5 %) se dopustilo trestné činnosti až po opuštění institucionální péče,
- do roka po skočení institucionální péče spáchalo trestný čin 80 dětí (4 %), další (86 %) začaly páchat trestnou činnost až po roce.
- průměrná délka pobytu dětí v dětských domovech je 14,5 roku.

Závěry
U mnoha dětí se díky umístění v institucionální péči povede jejich sociálně patologický vývoj zbrzdit, nebo dokonce zcela zastavit. Po opuštění ústavu  přichází nedostatečně připraveno na normální život („který se diametrálně liší od maximálně zrežimovaného zažitého modelu života v zařízení“, Hodnocení systému, s. 9) do zcela nepřipraveného prostředí, v němž nedošlo od odebrání dítěte k žádné podstatné změně k lepšímu- 51 % (8866) mladých lidí  se poprvé dopustilo trestné činnosti až poté, co opustili institucionální péči. 41 % mladých lidí  začalo páchat trestnou činnost až po roce od opuštění zařízení.
„Toto zjištění jednoznačně vypovídá o tom, že umístění dítěte do institucionální péče v mnoha případech znamená jen jeho detenci a pouhé přerušení sociálně patologického vývoje, který po opuštění ústavu buď dále pokračuje, nebo se díky nevhodným podmínkám, do nichž se vrací, teprve nastartuje“ (Hodnocení systému, s. 8).
„Příčin selhání mladých lidí po opuštění ústavní péče je více a bezesporu k nim patří i prostředí ústavů a jejich režim, ve kterých mnohé děti prožijí řadu let. Trvale je kritizován vysoký počet dětí v některých zařízeních, které neumožňuje individuální práci s nimi a tedy ani nevytváří podmínky pro individuální rozvoj osobnosti“ (Hodnocení systému, s. 8).
Zpráva Veřejného ochránce práv za rok 2006 uvádí (Hodnocení systému, s. 8).:
„Režim dne či týdne, který je koncipován jako absolutní dohled pracovníků nad činností a projevy dětí, je ospravedlnitelný pouze při vzniku konkrétního nebezpečí a ohrožení dítěte. Takový režim, který jsou děti nuceny dodržovat, podporuje pouze jejich pasivitu a manipuluje s nimi. Každé dítě je striktním uplatňováním režimu trvale formováno; je naučeno jíst v přesný čas, spát stanoveně dlouho, hrát si v přesně vymezený čas. Nerozhoduje se, nepřemýšlí, pouze pasivně přijímá rozhodnutí jiných. Základním principem, který by měl stát vždy nejvýše při organizaci prvních let života dítěte, je však respekt k jeho potřebám a možnostem. Požadavek respektu vůči stanovenému režimu a jeho vynucování z pozice silnějšího subjektu není v zájmu zde umístěných dětí a je nepřijatelný.“
Pozn.: Pracovníci úřadu Veřejného ochránce práv své závěry učinili z návštěvy čtyř ústavů stejného typu.

Komentář
Jedním z hlavních závěrů Analýzy je, že 56% dětí, které opustí institucionální péči, páchá trestnou činnost, přičemž 51 % (8866) mladých lidí  se poprvé dopustilo trestné činnosti až poté, co opustili institucionální péči. 41 % mladých lidí  začalo páchat trestnou činnost až po roce od opuštění zařízení.
Analýza výše  uvedené výsledky interpretuje ve dvou liniích:
• umístění dítěte do institucionální péče v mnoha případech znamená jen jeho detenci a pouhé přerušení sociálně patologického vývoje, nebo se díky nevhodným podmínkám, do nichž se vrací, teprve nastartuje“
• mezi příčiny selhávání patří prostředí ústavů a jejich režim
Obě linie vyvolávají další otázky:
• Jak jinak lze interpretovat, že v době umístění v ÚV klienti nekonají trestnou činnost? Jedná se skutečně o „pouhou“ detenci? Co znamená „pouhé“ přerušení? Že klient vzhledem k režimu zařízení zkrátka nemá možnost trestnou činnost páchat? Nebo se může jednat o výchovné působení zařízení?
• Co znamená údaj, že 41 % mladých lidí  začalo páchat trestnou činnost až po roce od opuštění zařízení? Jedná se o výsledek nevhodného režimu zařízení nebo návratu do nevhodných podmínek (a bez podpory)? Hovoříme-li potom o příčinách selhávání – kdo vlastně selhal? Klient? Zařízení pro výkon ÚV a OV? Prevence? Práce s rodinou? Celý systém, nebo „jen“ jeho část?
• Zařízení pro výkon ÚV (dětské domovy, dětské domovy se školou a výchovné ústavy) mají různé  klienty, z hlediska věku a charakteristik jejich problémů a potřeb (dle zákona 109/2002 Sb., více s.16). Můžeme při interpretaci statistických výsledků zmíněné rozdíly pominout a hovořit obecně o institucionální péči?

U prostředí ústavů a jejich režimu jako jedné z příčin selhávání ještě zůstanu. Kdy lze tvrdit, že se zařízení nějak podílejí? Tato otázka je spojena s dalšími intervenujícími faktory souvisejícími s umístěním do ÚV:

1) Ústavní výchova vs. ochranná výchova
Svou roli může mít to, zda se jedná o děti, kterým byla nařízena ústavní výchova (ÚV), nebo o děti, kterým byla uložena výchova ochranná (OV), jak ostatně plyne z podmínek pro nařízení ÚV (podle zákona č. 94/1963 Sb., O rodině, § 46, odst. 1) či uložení OV (zákon č. 218/2003 Sb., O odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), § 22, odst. 1).
2) Věk, ve kterém byli do zařízení umístěny a délka pobytu v něm
Platí obecné pravidlo, že čím dříve se problémovému dítěti dostane nějaké intervence, tím je větší šance na její úspěch
Co se týče délky pobytu v zařízeních, Analýza uvádí průměrnou délku 14,5 roku. Ředitelé dětských domovů mluví o tom, že se věk přijetí dítěte do DD se v poslední době zvyšuje, tzn. děti jsou přijímány ve věku cca 12, 13 let. Číslo 14,5 je potom poněkud nelogické. Tyto pochybnosti podporuje také příspěvek Mgr. Viktora Vanžury (vedoucí DÚ Dobřichovice) na semináři [pořádaném Společností sociální pediatrie České lékařské společnosti J.E.Purkyně ve spolupráci s Asociací náhradní výchovy  dne 15.11.2007] „Aktuální otázky péče o děti v zařízeních“, který mezi charakteristiky typického klienta DÚ řadí věk 12-14 let.
PaedDr. Jaroslav Dvořák zmíněný údaj komentuje na portálu Aspekty náhradní výchovy [vyhledáno 10.5.2009 na  http://anv.cz/tema/27-analyza-efektivity-fungovani-systemu-pece-o-deti/118-poznamky-dr-jaroslava-dvoraka-k-analyze-efektivity-fungovani-systemu-pece-o-ohrozene-deti]
- šlo o překlep, správné číslo je 4,5 let.
3) Důvody, pro jaké byli do zařízení umístěni
Významným faktorem jsou také důvody umístění. Dá se předpokládat, že čím závažnější poruchy chování (a čím vyšší věk), tím menší šance na změnu k lepšímu.
Obecně lze říci, že děti umístěné v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy pocházejí z problematických rodin – lze nějako oddělit vliv vyrůstání v nefunkční rodině a vliv ústavního zařízení?
V otázce vlivu rodiny vs. ÚV nelze nezmínit velmi zajímavý výzkum s názvem Sociálně patologické jevy u dětí, který zrealizoval IKSP (Večerka, Holas, Štěchová, Diblíková, 2000). Výzkum se zabývá anamnézami dětí, kterým byla nařízena ústavní výchova v roce 1998 – tedy jejich životem před umístěním. Závěr zní následovně: „Do ústavní výchovy se z výchovných důvodů dostávají především děti pocházející z neúplných či doplněných rodin, sociálně spíše slabších. Rodiče mají velmi nízkou kvalifikaci a často jsou bez pevného zaměstnání. Nezanedbatelný podíl tvoří dívky, třetina je Romů. Tyto děti mají ve škole problémy s učením i chováním, které se prudce vyostřují při přechodu na druhý stupen. Téměř polovina dětí navštěvuje zvláštní školu, což plyne i z jejich podstatně nižší intelektuální kapacity v porovnání s populací. Zvýšeně se mezi nimi vyskytují děti trpící lehkou mozkovou dysfunkcí a psychickými problémy. Většina z nich se dopouští záškoláctví, vztah ke škole a vzdělávání je silně negativní. Páchají především majetkové delikty, k čemuž mají často vzory ve vlastní rodině; ta používá nevhodných pedagogických postupu, výchova je nedůsledná, často chybí zájem ze strany rodičů. Děti jsou zvýšeně agresivní, špatně ovlivnitelné, mnohé kouří a řada z nich experimentuje s návykovými látkami. Resocializační prognóza je u velké části z těchto dětí, vzhledem k sociálnímu prostředí, v němž vyrůstaly, spíše pesimistická (s. 189)“.
4) Druh trestné činnosti
Není jasné, o jaké druhy trestné činnosti se jedná. Jednotlivé druhy trestné činnosti by podle mého názoru měly být odlišně interpretovány.
5) Kontrolní skupina
Myslím, že pro tvrzení, že pobyt v zařízení pozitivně koreluje s konáním trestné činnosti, je zapotřebí porovnání se skupinou, která zařízením neprošla.
„Soud může nařídit ústavní  výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření  nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných   závažných   důvodů   nemohou   rodiče   výchovu  dítěte zabezpečit“ (zákon č. 94/1963 Sb., O rodině, § 46, odst. 1). Obecně se tedy jedná o rizikové, ohrožené děti, tzn. děti, které jsou ohroženy sociálně patologickými jevy. Je proto otázka, zda by tyto děti nekonaly trestnou činnost i v případě, kdyby nebyly umístěny do institucionální péče. Srovnat zkoumaný soubor se souborem, který pochází z problémového rodinného prostředí, ale nebyl umístěn do zařízení pro výkon ústavní výchovy, by podle mého názoru bylo přinejmenším zajímavé.

Vrátím se ještě k údaji, že 41 % mladých lidí  začalo páchat trestnou činnost až po roce od opuštění zařízení, u klientů z DD je číslo 86 %. Tento údaj bývá interpretován jako důkaz absence služeb následné péče- rok si mladí lidé „ještě vystačí s tím, co se naučili zařízení“. Dostáváme se tak k otázce odchodu z dětského domova a životu po něm. Co pro mladé lidi odchod znamená? Čím se liší od odchodu mladých lidí stejného věku z rodin? Čím se liší dospívání v DD a rodině? Lze předpokládat, že pro mladé lidi z DD znamená dospívání mnohem vyšší nároky – musí se postavit na vlastní nohy a fungovat mnohem dříve, musí si umět „poradit se životem“ mnohem dříve. S čím přesně a jakým způsobem potřebují pomoci? Je problém  skutečně v nedostatečném ovládání domácích prací a neschopnosti vyplnit složenku?
Co se týče režimu zařízení, zajímavý je zmíněný úryvek ze Zpráva Veřejného ochránce práv za rok 2006 :
„Režim dne či týdne, který je koncipován jako absolutní dohled pracovníků nad činností a projevy dětí, je ospravedlnitelný pouze při vzniku konkrétního nebezpečí a ohrožení dítěte. Takový režim, který jsou děti nuceny dodržovat, podporuje pouze jejich pasivitu a manipuluje s nimi. Každé dítě je striktním uplatňováním režimu trvale formováno; je naučeno jíst v přesný čas, spát stanoveně dlouho, hrát si v přesně vymezený čas. Nerozhoduje se, nepřemýšlí, pouze pasivně přijímá rozhodnutí jiných. Základním principem, který by měl stát vždy nejvýše při organizaci prvních let života dítěte, je však respekt k jeho potřebám a možnostem. Požadavek respektu vůči stanovenému režimu a jeho vynucování z pozice silnějšího subjektu není v zájmu zde umístěných dětí a je nepřijatelný.“
Pozn.: Pracovníci úřadu Veřejného ochránce práv své závěry učinili z návštěvy čtyř ústavů stejného typu.
Toto tvrzení může být podle mého názoru poněkud zavádějící. Není jasné, o jaký typ zařízení pro výkon ústavní výchovy se jedná. Přitom režim se liší právě v závislosti na něm, a tedy charakteristikách klientů (zákon č. 109/2002 Sb., O výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních):
„Diagnostický ústav je zařízení, které na základě výsledků komplexního vyšetření, zdravotního stavu dětí a volné kapacity jednotlivých zařízení je umísťuje do dětských domovů, dětských domovů se školou nebo výchovných ústavů“ (§ 5, odst. 1).
„Dětský domov zajišťuje péči o děti s nařízenou ústavní výchovou, které nemají závažné poruchy chování“ (§ 12, odst. 2).
„Účelem dětského domova se školou je zajišťovat péči o děti s nařízenou ústavní výchovou (mají-li závažné poruchy chování, nebo  pro svou přechodnou nebo trvalou duševní poruchu vyžadují výchovně léčebnou péči) nebo s uloženou ochrannou výchovou“ (§ 13, odst. 1).
„Výchovný ústav pečuje o děti starší 15 let se závažnými poruchami chování, u nichž byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova“  (§ 14, odst. 1).
Prohlédnutí Zprávy veřejného ochránce práv za rok 2006  [Vyhledáno 7.2.2008 na http://www.ochrance.cz/dokumenty/dokument.php?back=/cinnost/zpravy.php&doc=609#_Toc162947686]
ukázalo, že použitý úryvek zprávy neobsahuje jeden důležitý fakt. Systematické návštěvy ve čtyřech zařízeních, v nichž se vykonává ústavní a ochranná výchova, byly realizovány v následujících zařízeních: VÚ Chrastava, VÚ Polanka, VÚ Pšov a odd. EPCHO. Uplatňování režimu v těchto zařízeních má své opodstatnění, zejména co se týče odd. EPCHO. Na druhou stranu je ale otázka, co jsou adekvátní režimové prvky a co nikoli. A hlavně – jak je hodnotit?

1.3 Úvahy na závěr
Co vlastně dokazují uvedené výzkumy? Negativní vliv ústavní výchovy, dětských domovů, na vývoj osobnosti?
Podle mého názoru dokazují především nutnost uvědomit si složitost celé otázky, která je často vnímána černobíle, emocionálně a velmi zjednodušeně – systém je buď dobrý, nebo je nutné jej celý předělat, dětské domovy jsou špatné a náhradní rodinná péče je vždy dobrá, nekritizuje-li někdo dětské domovy, patří k zastáncům jejich existence a odpůrcům NRP apod. Např. Liga lidských práv (2007, s. 42): „Výsledkem tohoto přístupu pak je, že v zařízeních ústavní péče často dlouhodobě setrvávají děti, které by bylo možné při odborné a specializované péči navracet do původních rodin nebo svěřit do náhradní rodinné péče. Systém zařízení si tak uměle vytváří a neustále potvrzuje zdání své nezbytnosti a nenahraditelnosti, což v důsledku výrazně blokuje potřebné reformy a konzervuje zcela nevyhovující současný stav“.
I když výsledky studie Matějčka a spol. nelze z uvedených důvodů generalizovat, nelze ani tvrdit, že ústavní výchova nemá na vývoj dětí žádný vliv. O jaký vliv se ale jedná? A v jakých oblastech? Jaké jsou konkrétní faktory a jevy, které odlišují život v DD od života v rodině? Znamená odlišnost od života v rodině vždycky negativní důsledky?
O čem vypovídá počet selhávajících dětí (ve smyslu kriminality) z ÚV? O nefunkčnosti zařízení? O absenci včasné podpory rodiny? O absenci podpory „mladých dospělých“ v jejich časném vstupu do samostatného života? 


2.  Ústavní výchova v číslech

Čísla mají velkou moc – jsou jasná a konkrétní. Číslo vytržené z kontextu však může „jasná“ fakta poněkud zjednodušovat.
Kromě  negativních následků ÚV se velmi často hovoří o vysokých počtech různých negativních jevů v ÚV. V této kapitole se věnuji čtyřem z nich: počtu dětí v zařízeních, trestné činnosti (jen okrajově, hlavní text obsahuje kapitola 1.2), sociálním důvodům nařízení ÚV a délce pobytu dětí v ÚV.

2.1 Počet dětí v zařízeních ústavní péče
a) „Dle statistických údajů Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstva zdravotnictví žije v České Republice přibližně 20 000 dětí v zařízeních ústavní péče, což je, v porovnání s jinými evropskými státy, počet alarmující“ (Liga lidských práv, 2007).

b) „23 000 dětí se ztratilo z rodinného prostředí. Teď vyrůstají v ústavní péči. POMOZTE NÁM JE VRÁTIT DOMŮ“ (Nadace Terezy Maxové, komunikační projekt Ztraceni).
Vážení přátelé! V České republice žije i po 20 letech od sametové revoluce v dětských domovech a ústavech stále více než 23.000 „ztracených“ dětí, které stále nemají svou náhradní rodinu. Nadace táta a máma má před sebou další velký cíl. Pokusit se o změnu a přispět k tomu, aby v České republice mělo maximum těchto dětí své náhradní rodiče (http://www.nadacetm.cz/stranka.php, vyhledáno 15.5.2009).

c)  Počty dětí v ústavních zařízeních (resort MPSV, MŠMT, MZd)
- Celkem - cca 21 - 22 000 dětí
- Zařízení sociálních služeb (domovy pro osoby se zdravotním postižením) - cca 11 - 12 000
- Školská zařízení (dětské domovy, výchovné ústavy, diagnostické ústavy) -7 000 až 7 500
- Zdravotnická zařízení (kojenecké ústavy, dětské domovy pro děti do 3 let) – cca 1 800
- Celkový počet dětí, které jsou v ústavních zařízeních na základě rozhodnutí soudu (ústavní výchova, ochranná výchova) - 9 269 dětí (k 1. 1. 2008) – zbývající počet dětí je v ústavních zařízeních umístěn na základě žádosti zákonných zástupců (většinou děti v zařízeních sociálních služeb).
(Tisková zpráva MPSV ze dne 19. ledna 2009, Transformace a sjednocení systému péče o ohrožené děti),

d) Počet dětí v institucionální péči
Od roku 1999 trvale zvyšuje, stejně jako se zvyšuje počet zařízení pro výkon ústavní výchovy:
- v roce 1999 bylo v České republice umístěno v 185 zařízeních 6901 dětí
- v roce 2005 to bylo 7300 dětí
- v roce 2007 již je ve 225 zařízeních umístěno 7600 dětí
Počet umístěných v přepočtu na 100 000 obyvatel činí 80 dětí. Pro srovnání lze např. uvést, že ve SRN je to jen 32 dětí a tento počet rok od roku zvolna klesá.
(Hodnocení systému péče o ohrožené děti, s. 5)

Jaký je tedy počet dětí v ústavních zařízeních v ČR? Uvedené příklady nabízejí nejen různé hodnoty, ale také různá pojetí toho, co vlastně zařízení ústavní péče je:
o zařízení v rezortech MZ, MŠMT a MPSV, tedy kojenecké ústavy a dětské domovy do tří let (MZ), dětské domovy, dětské domovy se školou a výchovné ústavy (MŠMT), ústavy sociální péče (MPSV)
o zařízení, díky nimž děti nemohou vyrůstat ve vlastní rodině
o dětské domovy a další ústavy
Ne vždy jsou uváděny relevantní souvislosti, např. počet dětí v ústavních zařízeních na základě žádosti zákonných zástupců (srov. b) a c) ).
Mluví-li tedy více lidí o ústavních zařízeních, je v první řadě otázkou, zda mluví o tom samém.

2.2  Trestná činnost
a) Trestná činnost dětí, které opustily institucionální péči
Během let 1995 - 2004 opustilo institucionální péči celkem 17 454 dětí. Celkově se trestné činnosti dopustilo 9751 dětí (tj. 56 %).
Z celkového počtu dětí se před a během pobytu v institucionální péči dopustilo trestné činnosti pouze 3209 dětí, tj. 18 %, tzn. že (žádné) trestné činnosti se před a během pobytu  nedopustilo 14 245 dětí, tj. 82 %.
Trestné činnosti až po odchodu z institucionální péče se dopustilo 8866 dětí, tj. 51 % z celkového počtu, z nich do roka po odchodu spáchalo trestný čin 1681 dětí, tj. asi 10 % z celkového počtu.
(Hodnocení systému péče o ohrožené děti, s. 5)
b) „Nejdůležitější část mozku, pravá hemisféra, kde jsou aktivovány věci jako vztah s lidmi, důvěra, schopnost mít někoho rád… se vyvíjí prvních 18 až 24 měsíců života. (…) Když dítě žije v jakémsi vzduchoprázdnu, střídají se sestřičky, ústavy … v pěti letech pak bude dítě problémové. (…) Když se mu nedostane adekvátní péče v tomto věku, vyroste z něj problémový dospělý – tady už bude ten proces prakticky nevratný. Proto máme těch 91% ústavních dětí končících tak špatně“ (Ta naše povaha česká, Děti bez dětství, ČT 13.1.2009 [dostupné na http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/409235100011002-ta-nase-povaha-ceska/]).
Komentář viz komentář ke kapitole 1.2.

2.3 Sociální důvody nařízení ÚV

Často se lze setkat s tvrzením, že převládající důvody nařízení ÚV jsou důvody sociální.

a) Celkem bylo v průběhu roku 2000 přijato do kojeneckých ústavů a dětských domovů do tří let 1923 dětí, z toho:
59,7 % ze sociálních důvodů
21,0 % ze zdravotních důvodů
19,3 % ze sociálně-zdravotních důvodů
Podíl romských dětí z celkového počtu přijatých činil 25,8 %.
Handicapované děti představovaly 18,7 %.
Děti týrané 3,0 %
(Svobodová, Vrtbovská, Bártová, 2002, s.17)

b) „Studie uvádějí (př. Svobodová, Vrtbovská, Bártová, 2002), že je v ČR ze sociálních důvodů odebráno více než 50% dětí pobývajících v ústavech. Na rodiče žijící v sociální nouzi, zejména v nevyhovujících bytových podmínkách je často pohlíženo jako na rodiče, kteří neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, tj. řádně nepečují o nezletilé dítě, především o jeho zdraví“ (Liga lidských práv, 2007, s.30).
Pozn.: LLP již neuvádí, jakých ústavů se odebrání ze sociálních důvodů týká, byť citovaný zdroj to uvádí.

c) „Na umístění dítěte v ústavní výchove se kromě výše uvedených důvodu podílejí též faktory sociálního charakteru - podle našeho zjištění tomu tak v r. 1998 bylo u čtvrtiny klientů. Většinou jde o souběh s poruchami chování, vyskytují se ale i případy, kdy jsou problémy sociální hlavním důvodem umístění v ústavní výchove (tu pak tyto děti někdy vykonávají ve stejných zařízeních jako jejich vrstevníci s vážnými poruchami socializace!)“ (Večerka, Holas, Štěchová, Diblíková, 2000, s.158).

Uvedené příklady nakládají se sociálními důvody přijetí různými způsoby. Příklad a) uvádí statistické údaje a kategorii „sociální“ důvody řadí pod KÚ a DD pro děti do tří let. Pouze v těchto zařízeních se totiž důvody přijetí sledují a statisticky zpracovávají (ÚZIS – Ústav zdravotnických informací a statistiky), a to na základě doporučení metodického pokynu Ministerstva zdravotnictví uveřejněného ve Věštníku 9/2005 [dostupné na http://www.mzd.cz/Odbornik/Pages/362-vestnik-92005.html, s. 20] (s.20-27):

Doporučené důvody přijetí dětí do zařízení

Do zařízení mohou být děti přijímány z důvodů zdravotních, zdravotně sociálních a sociálních.

Za zdravotní důvody přijetí se považuje zejména:
a) nutnost trvalé či dlouhodobé speciální ošetřovatelské péče (kombinované postižení, tracheotomie, použití sond…),
b) potřeba dlouhodobé intenzivní péče, rehabilitační péče,
c) diagnostika a léčba dětí s rizikovou anamnézou (sy. CAN, abusus návykových látek u matky, sy. opuštěného dítěte aj.),
d) diagnostika pro stanovení zdravotní a sociální prognózy dítěte (před umístěním do NRP), e)
e) nemoc či hospitalizace rodičů, infekční onemocnění v rodině,
f) respitní a úlevná péče
 
Za zdravotně – sociální důvody přijetí se považuje zejména:
a) každá situace, kdy dítě pro své postižení nemůže vyrůstat v rodině, i když nevyžaduje výše uvedenou speciální ošetřovatelskou péči,
b) zácvik rodičů před propuštěním dítěte

Za sociální důvody přijetí se považuje zejména:
a) okamžitá pomoc dítěti a rodině v tíživé sociální situaci (nevhodné bydlení, ztráta bydlení, nedostatek finančních prostředků, kombinace uvedeného),
b) jiný důvod přijetí dítěte považovaného za zdravé, které nevyžaduje žádnou diagnostiku či terapeutickou lékařskou a ošetřovatelskou péči
Otázkou je, jaká jsou konkrétní kritéria k zařazení do té které kategorie důvodů přijetí a o čem jednotlivé důvody vypovídají. Můžeme např. skutečně říci, že sociální důvod přijetí je spojen pouze s materiálními nedostatky rodiny? Probíhá zařazování do kategorií u všech zařízení stejným způsobem?

Příklad b) uvádí, že „ze sociálních důvodů odebráno více než 50% dětí pobývajících v ústavech“.  To je ovšem dosti zavádějící. Jak již bylo řečeno, u školských zařízení se nezpracovávají důvody přijetí. Těmi se, byť pouze za rok 1998, zabývá výzkum IKSP (Večerka, Holas, Štěchová, Diblíková, 2000), z něhož pochází příklad c). Tabulka na straně 144 popisuje zjištěné faktické důvody místění do DDÚ (více s. 144-148):

 „Většinou jde o souběh s poruchami chování, vyskytují se ale i případy, kdy jsou, problémy sociální hlavním důvodem umístění v ústavní výchově“ (s. 158). Sociální důvody se tedy většinou nevyskytují izolovaně, i když i s těmito případy se autoři výzkumu setkali. Nikoli však u více než 50% případů (resp. alespoň v roce 1998), jak uvádí příklad b), který nejspíše vychází se zdravotnických statistik.

2.4 Délka pobytu v ÚV
Jak dlouho děti v ÚV zůstávají? Kromě údaje průměrné délky pobytu 4,5 let v analýze Hodnocení systému péče o ohrožené děti nejsou k dispozici žádná oficiální data. Lze však využít statistické údaje ÚZIS (KÚ a DD do tří let) a UIV (školská zařízení).

Kojenecké ústavy a DD pro děti do tří let
Statistiky (zpracované ÚZIS) uvádějí za rok 2007 [http://www.uzis.cz/download.php?ctg=20&search_name=kojeneck&region=100&kind=21&mnu_id=6200]:

Počet propuštěných dětí tedy v roce 2007 převýšil počet přijatých. Otázka pobytu však zůstává. Z uvedených údajů vyplývá, že nařízená ÚV v raném věku (umístění KÚ) neznamená automaticky pobyt v ÚV i ve školním věku (DD):

• do vlastní rodiny se vrátilo 969 dětí, tj. 53,7%
• do NRP 583dětí, tj. 32,3%
• do DD 121 dětí, tj. 6,7% (což v žádném případě není zanedbatelný počet dětí)
• do ÚSP 34 dětí, tj. 1,8%
• jinam 96 dětí, tj. 5,3%

Do vlastní nebo náhradní rodiny se v roce 2007 dostalo 86% dětí.

Dětské domovy

MŠMT zpracovalo statistické údaje UIV [http://www.msmt.cz/socialni-programy/statistika-poctu-deti-umistenych-v-zarizenich-ochranne-a], zaměřené mj. na počty dětí v jednotlivých typech zařízení podle školní docházky ve školních rocích 2003/04 až 2008/09.

II.I.

II.II.

II.III.

DĚTI PO UKONČENÍ POVINNÉ ŠKOLNÍ DOCHÁZKY Zařízení	2003/04	2004/05	2005/06	2006/07	2007/08	2008/09	Rozdíl r. 2003/4 a 2008/2009	%	Rozdíl r. 2007/8 a 2008/009	%
DD	1 139	1 234	1 272	1 262	1 275	1 345	+206	18,06	+70	5,49
VÚ	1 369	1 296	1 300	1 311	1 356	1 456	+87	6,36	+100	7,37
DÚ	242	215	322	261	248	352	+110	45,45	+104	41,94
DDŠ	106	166	160	106	67	74	-32	30,19	+7	10,48
Celkem	2 856	2 911	3 054	2 940	2 946	3 227	+371	12,99	281	9,58

Ani z této statistiky nelze vyčíst délku pobytu dětí v zařízeních (ani věk, ve kterém byly děti přijaty). Patrná je však  jasná tendence zvyšování počtu dětí v zařízeních a narůst počtu dětí po ukončení PŠD. Dětí před zahájením PŠD je nejnižší počet.Dalším zdrojem k odpovědi na otázku délky pobytu dětí v zařízeních jsou odchody dětí z DD. Statistika zpracovaná UIV  uvádí za období 1.9.2006 až 31.8.2007 následující:

Území Zřizovatel				Nově přijaté   http://www.uiv.cz/clanek/705/1538								Odchody
				celkem	z toho dívky	v tom z celku						celkem	z toho		z celku
						ze ZŠ běž-ných	ze ZŠ pro žáky se zdrav. postiž.	ze SŠ, konzer- vatoří běžných	ze SŠ, konz. pro žáky se zdrav. postiž.	z VOŠ, VŠ	ostatní		uskuteč- něné adopce	do pěs- tounské péče	děti propuštěné trvale	děti podmínečně umístěné mimo zařízení
	Česká republika			1 034	519	586	129	34	11	–	274	1 285	4	111	1 015	35
	Praha			24	12	15	–	3	1	–	5	39	–	9	31	2
		Hlavní město Praha		24	12	15	–	3	1	–	5	39	–	9	31	2
	Střední Čechy			82	48	51	8	4	1	–	18	122	–	6	102	7
		Středočeský kraj		82	48	51	8	4	1	–	18	122	–	6	102	7
	Jihozápad			131	66	76	19	2	2	–	32	159	1	14	111	4
		Jihočeský kraj		58	26	31	12	1	1	–	13	83	–	3	57	2
		Plzeňský kraj		73	40	45	7	1	1	–	19	76	1	11	54	2
	Severozápad			229	131	123	34	7	–	–	65	245	1	10	213	17
		Karlovarský kraj		65	40	33	6	1	–	–	25	72	–	4	70	2
		Ústecký kraj		164	91	90	28	6	–	–	40	173	1	6	143	15
	Severovýchod			123	64	48	27	3	–	–	45	181	–	17	136	2
		Liberecký kraj		25	14	10	4	1	–	–	10	57	–	6	39	1
		Královéhradecký kraj		61	28	24	19	1	–	–	17	67	–	3	51	1
		Pardubický kraj		37	22	14	4	1	–	–	18	57	–	8	46	–
	Jihovýchod			158	85	93	26	4	6	–	29	169	2	11	115	–
		Vysočina		50	25	39	–	3	–	–	8	69	1	3	45	–
		Jihomoravský kraj		108	60	54	26	1	6	–	21	100	1	8	70	–
	Střední Morava			108	41	58	7	2	–	–	41	144	–	16	129	–
		Olomoucký kraj		62	21	31	5	1	–	–	25	90	–	9	79	–
		Zlínský kraj		46	20	27	2	1	–	–	16	54	–	7	50	–
	Moravskoslezsko			179	72	122	8	9	1	–	39	226	–	28	178	3
		Moravskoslezský kraj		179	72	122	8	9	1	–	39	226	–	28	178	3

Kam děti z DD odešly? Do NRP 115 dětí, tj. 8,9%, což je podstatně menší číslo než u dětí do tří let. Otázkou je, co znamená údaj „děti trvale propuštěné“. Děti, které se vrátily do vlastní rodiny? Děti, které odešly z důvodu zletilosti či ukončení studia? Nebo obě skupiny? Více se z této tabulky o důvodech propuštění nedozvíme, stejně tak jako o věku „odchodů“.


Děti, které v ÚV strávily celý život

Počet dětí, které v ÚV strávily celý život, uvádí ve své diplomové práci Novotný (2007). Práce se zabývá zkoumáním faktorů resilience u dětí, které prožily celé dětství v ústavní péči (součást mezinárodního výzkumného projektu International Resilience Project).
Výzkumný soubor tvořily děti:
• které byly umístěny do ústavní péče nejpozději ve třech letech věku, ústavní péče nebyla nikdy dlouhodobě přerušena např. pěstounskou péčí nebo návratem do vlastní či jiné rodiny a které měly v době výzkumu věk 15-20 let
• jejichž mentální vývoj dětí byl normální (zahrnutí dětí s různou mírou mentálního defektu by narušilo celkové výsledky -  život, vývoj i vnímání světa a vypořádávání se s jeho každodenními starostmi jsou u těchto dětí odlišné a způsob ústavní péče o tyto děti tento rozdíl ještě zvětšuje).
Bylo kontaktováno 217 zařízení. Počet dětí, který splňoval kritéria, činil 93 dětí. K 31.10.2007 se dle statistiky zpracované UIV nacházelo ve všech zařízeních pro výkon ÚV 7 427 dětí, 93 je 1,25 % z tohoto počtu. 

Z dostupných zdrojů statistických údajů se však přesná čísla nedozvíme. Otázkou také zůstává možný opakovaný pobyt dětí v zařízení (opětovný návrat z biologické rodiny či NRP) apod. Při zacházení s údaji týkajících se délky pobytu v zařízeních je proto třeba obezřetnosti.

3. Závěr
Cílem příspěvku byla analýza argumentů, které jsou používány při popisování negativních charakteristik ÚV. Ať už jejího vlivu na vývoj osobnosti dětí, tak vybraných „faktů“ v rámci systému péče o ohrožené děti.
V dnešní době převládá tendence hodnotit dětské domovy a celou ÚV negativně. Tato práce naznačuje, že ne vždy se jedná o kritiky oprávněné a používané argumenty se ne vždy zakládají na objektivním zpracování dat. Odkud se tendence ukazovat ÚV v černém světle bere a proč je tak silná?
Pro mě nejzávažnější otázkou je, jak se výše zmíněné může dotýkat dětí a mladých lidí, kteří v kritizovaných zařízeních vyrůstají. Jaký vliv má nálepka „dětský domov“? Ve své praxi se často setkávám s vyprávěním dětí o tom, jak na ně koukají lidé, když vstupují do domu s cedulí „dětský domov“, jak se k nim chovají spolužáci v jejich třídě a celé škole, učitelé, lidé v dopravních prostředcích, kteří se díky oslovování vychovatelek „teto" dovtípí, že jsou z nějakého zařízení. Většinou se jedná o negativní zkušenosti. Mají také ony nějaký vliv na vývoj osobnosti? Co zmíněná nálepka vlastně znamená? Pro děti, jejich okolí, laickou veřejnost i odborníky? Proč děti vyrůstající v dětských domovech vnímáme jako specifickou skupinu? Neztrácejí se nám děti pod nálepkou „dětský domov“?
Z mého pohledu je kolem ÚV stále více otázek než odpovědí a myslím, že hledání odpovědí nám pomůže poznávat, jak ohroženým dětem lépe pomoci. Otázkou na závěr však je: najdeme odpovědi, když půjdeme cestou předsudků, stereotypů a jednostrannosti?

Použité zdroje
• HABERLOVÁ, V. BUBLEOVÁ, V. Rodina založená osobami, které vyrůstaly v dětských domovech. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 1992.
• Hodnocení systému péče o ohrožené děti. Vyhledáno 20.5.2008 na http://web.mvcr.cz/archiv2008/dokument/2007/prevence/mladez1016.html
• KOVAŘÍK, J. A KOL. Náhradní rodinná péče v praxi. Praha: Středisko náhradní rodinné péče a Portál, 2001. ISBN 80-7178-957-7
• LIGA LIDSKÝCH PRÁV. Děti z ústavů! Praha: Liga lidských práv, 2007. dostupné na http://www.llp.cz/_files/file/deti_z_ustavu.pdf
• MATĚJČEK, Z. Teoretická úvaha nad pozdními následky psychické deprivace a subdeprivace. Československá psychologie, 1996, roč. 40, č. 5, s. 369-375.
• MATĚJČEK, Z., BUBLEOVÁ, V., KOVAŘÍK, J. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. I. část. Děti z dětských domovů ve svých čtyřiceti letech. Československá psychologie, 1995, roč. 39, č. 6, s. 481-495.
• MATĚJČEK, Z., BUBLEOVÁ, V., KOVAŘÍK, J. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. III. část. Děti narozené z nechtěného těhotenství, děti z dětských domovů a děti z náhradní rodinné péče v dlouhodobém sledování. Československá psychologie, 1996, roč. 40, č. 2, s. 81-94.
• MATĚJČEK, Z., BUBLEOVÁ, V., KOVAŘÍK, J. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Praha: Psychiatrické centrum Praha, 1997. ISBN 80-85121-89-1
• NOVOTNÝ, J. S. Problematika resilience u dospívajících v ústavní péči. Diplomová práce. Olomouc: Katedra psychologie filozofické fakulty UP, 2007.
• Statistika počtu dětí umístěných v zařízeních ochranné a ústavní výchovy. Vyhledáno 20.10.2009 na http://www.msmt.cz/socialni-programy/statistika-poctu-deti-umistenych-v-zarizenich-ochranne-a
• SVOBODOVÁ, M., VRTBOVSKÁ, P., BÁRTOVÁ, D. Zpráva o stávajícím stavu náhradní výchovné péče o děti a mládež bez rodinného zázemí v České republice. Praha: DOM, 2002.
• Transformace a sjednocení systému péče o ohrožené děti- tisková zpráva MPSV. Praha: MPSV, 2009. Dostupné na http://www.mpsv.cz/files/clanky/6953/30042009.pdf
• VEČERKA, K., HOLAS, J., ŠTĚCHOVÁ, M., DIBLÍKOVÁ, S. Sociálně patologické jevy u dětí. Praha: IKSP, 2000. dostupné na http://www.ok.cz/iksp/docs/252.pdf
• zákon č. 94/1963 Sb., O rodině
• zákon č. 109/2002 Sb., O výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních
• zákon č. 218/2003 Sb., O odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)
• Věštník Ministerstva zdravotnictví ČR, 9/2005, s.20 – 27. dostupné na http://www.mzd.cz/Odbornik/Pages/362-vestnik-92005.html

Mgr. Veronika Pruková
Rozmarýna, o. p. s.