S velmi rozporuplnými pocity jsem ve čvrtečním televizním zpravodajství přijal zprávu,

kterou mnozí diváci v kolotoči poslaneckých tanečků a obstrukcí ani nezaznamenali. A to

zprávu, že se v celé České republice nenašla ani jedna pěstounská rodina pro devítiletého

Davida, kterého vlastní rodiče neuvěřitelným způsobem psychicky a fyzicky brutálně týrali.

Na jedné straně smutek a lítost, že nadaný, chytrý kluk, který bez nadsázky prošel peklem,

nemá v současné době šanci najít rodinu a že je devět měsíců v institucionální péči Klokánku

Fondu ohrožených dětí. Na druhé straně potvrzení mého názoru, že materiály Strategie

boje proti sociálnímu vyloučení a Transformace péče o ohrožené děti, které přijala Vláda

ČR, jsou velkým šlápnutím vedle. Oč jde ? Oba materiály reagují na dlouhodobou kritiku

České republiky od evropských orgánů a institucí, že máme velký počet dětí v ústavní péči. A

reagují nešťastně, podle známého bonmotu, vylít s vaničkou i dítě. Zrušíme kojenecké ústavy,

dětská centra, diagnostické ústavy, dětské domovy i výchovné ústavy a dáme všechny děti

do náhradních rodin. Na první pohled krásný nápad. Souhlasím, děti do ústavů nepatří. Ale

kam tedy ? Nežijeme v ideální společnosti a pravděpodobně nikdy žít nebudeme. Bohužel u

nás v minulosti byly, v přítomnosti jsou a v budoucnosti budou děti, které z různých důvodů

nemohou vyrůstat ve své biologické rodině. Tím nejsme v Evropě nikterak výjimeční,

stejnou zkušenost mají i ostatní státy. Dokonce i počet dětí v institucionální péči na počet

obyvatel je obdobný, pouze některé evropské státy používají jinou klasifikaci postižení a tím

se děti neukazují ve statistikách institucionální výchovy, ale jsou evidovány jako pacienti

zdravotnických zařízení.

To, že umístíme cca 10 000 dětí do náhradních rodin, je jedna velká iluze. Předkladatelé

transformačních změn pravděpodobně vůbec netuší, jaké děti se v zařízeních nacházejí. Jedná

se o děti se zdravotním, sociálním, genetickým postižením, o děti s různou mírou poruch

chování, o děti sexuálně zneužívané, o děti se závažným psychiatrickým onemocněním

apod. Předkladatelé těchto změn bourají něco, co dlouhodobě (někdy více, někdy méně)

funguje a systém péče je skutečnými odborníky v praxi oceňován i na západ od našich hranic.

Autoři ve svých představách stavějí něco bez znalosti problematiky a souvislostí. Nenašel se

nikdo, kdo by se postaral o chlapce mladšího školního věku, na kterém se, jako zázrakem,

dlouhodobé trýznění prozatím neprojevilo. Kde budeme hledat náhradní rodiny pro daleko

složitější osudy dětí, které mimo standardní péče potřebují od náhradních rodičů či pěstounů

velkou míru trpělivosti, sebeobětování a odbornosti. .Ukvapeným rozhodnutím o rušení

domovů a ústavů nepřipravujeme těmto dětem lepší život, ale připravujeme jim život na ulici.